Učme se od dětí!!!

16. 9. 2009 17:07
Rubrika: Ať víte...

V neděli 13. září jsme měli ve farnosti mši „Pro Afriku“. Tedy mši se sbírkou, jejíž výtěžek chceme věnovat k celostátní sbírce mladých jako dar Papeži pro Afriku. Přemýšleli jsme totiž, jak bychom jako mladí z farnosti mohli Papeži přispět a po dlouhých úvahách jsme se rozhodli věnovat sbírce jednu nedělní mši. Protože znáte to – malé kapesné, chudí studenti... Navíc, my máme ve farnosti víc dětí než mladých a i když by přihodili nějakou tu dvacku nebo padesátku, pořád by to byly peníze rodičů, o které by si řekli. Tak jsme to pojali z jiného konce a poprosili farníky, jestli by nám s těmi financemi nepomohli: My věnujeme všechen náš um, dovednosti a volný čas a pokud budou oni chtít, budeme rádi, když věnují do sbírky pár korun. Se scholou jsme nacvičovali písničky, ordinárium a žalm a ve spolču jsme s holkama promýšlely přímluvy a obětní průvod. Výsledek byl nad naše očekávání, ale to teď vlastně není vůbec podstatné.

 

Co dostalo mě, a nebudu přehánět, když řeknu, že i většinu přítomných na mši, byl obětní průvod. Chtěli jsme mít celou mši v Africkém duchu, proto jsme tomu přizpůsobili i obětní průvod. Kromě darů chleba a vína jsme do něj zařadili ještě boty, pastelky, krabici rýže s PET flaškou minerálky a plyšového medvídka. Jako komentář jsme zvolili trochu netradičně svědectví dvou obyčejných desetiletých holčiček:

 

Jmenuji se Ema a je mi 10 let. Žiju v centru Prahy s rodiči a starším bratrem. Bydlíme v bytě ve třetím patře, mám svůj pokoj, který je namalovaný na oranžovo. Každé ráno, než jdu do školy, mám na stolečku v kuchyni připravené oblečení, které mi maminka chystá do školy. Tu modrou sukni nemám ráda, raději chodím v těch žlutých šatech s kapucí, které mi teta dovezla z Itálie. Takové žádná holka ze třídy nemá.

Jmenuji se Maya a je mi 10 let. Žiju v malé vesničce v Etipii a na rozdíl od mnoha jiných dětí mám svůj domov. Je jím hlíněná chatrč, kde bydlím s rodiči a sourozenci. Každé ráno se chystám do školy a oblékám si školní uniformu a boty. Nevadí, že jsou boty o dvě čísla větší a mají zelenou barvu.

 

 

V úterý chodím na gymnastiku, ve středu do hudebky a ve čtvrtek na plavání. Nejraději mám pátek, protože pak jsou dva dny volna. Škola mě moc nebaví, je tam nuda. Jenom výtvarka mě baví. Klára má třípatrové pouzdro plné fixů a někdy mi je půjčí. Mně ho maminka koupit nechce, protože jsem dostala nové dvoupatrové s pastelkama k Vánocům.

Ve škole se učíme anglicky, počítáme na počítadle a zpíváme písničky. Taky malujeme. To mě baví nejvíc, protože vybarvujeme těmi barevnými pastelkami, které ve škole máme. Chtěla bych je mít i doma, aby si s nima mohli malovat i moji mladší sourozenci, ale jsou moc drahé.

 

 

Se Sárou a Nikol chodíme na oběd do školní jídelny. Pořád máme filety a nějakou zeleninu. Na konci roku jsme měli i hranolky, ty by mohly být častěji.

Po vyučování chodíme společně s paní učitelkou a spolužáky na oběd. Většinou máme rýži nebo kaši, ta je taky dobrá, i když nejraději mám hranolky. Paní učitelka nám ale vypráví, že v některých částech Afriky nemají lidé jídlo vůbec i několik dní.

 

 

Doma se většinou s bráchou přetahujeme o počítač a videohry. Jenže on je starší a skoro vždycky vyhraje. Já mu za to aspoň rozbourám stavbu z lega nebo rozházím puzzle, které skládá ve svém pokojíku.

Odpoledne spěchám domů, protože mě čeká spousta práce. Starám se o mladší sourozence a taky pomáhám rodičům na poli. Moc volného času nemám, ale když mám chvilku, hraju si se svým medvídkem, kterého jsem dostala od tety z města.

 

 

A v tuhle chvíli, kdy jsme za tiché melodie kytary přemýšleli, jaké je štěstí, že máme všechno a vlastně ještě mnohem víc než potřebujeme, vyběhnul z první lavice asi čtyřletý chlapec. V ruce svíral dvě plastové figurky svých oblíbených kreslených hrdinů, se kterými si do té doby hrál, a mířil rovnou k otci Klementovi. Zastavil se před ním a do ruky mu podal obě postavičky. Pak se otočil a odběhl zpátky do lavice. Stáli jsme jako opaření. Na co si to tu hrajeme? Rozhodujeme se, jestli dát na sbírku pro Afriku stovku nebo dvě a myslíme si, jací jsme machři, když myslíme na někoho jiného. A tenhle malý kluk dal všechno, co měl. Naprosto spontánně, bez jakéhokoliv rozhodování. Pane jo, to byla lekce. Až je mi z toho úzko, když si vzpomenu, jak pečlivě promýšlím, kolik času, úsilí nebo peněz můžu darovat někomu jinému. A ono je to přitom tak jednoduché.

Zobrazeno 2450×

Komentáře

anetamarie

Obě svědectví jsem vymyslela. Chtěli jsme mít obětní průvod jiný, netradiční a mysleli jsme, že při vypravovaném příběhu si lidé spíš uvědomí, o co jde. No a povedlo se :-)

Blange

:-) Krásná práce. :-) Co dodat? Jen už vím, že na další mši pro Afriku si budu muset vzít hafo kapesníčků. :-)

Zobrazit 14 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz